ExCitace Daniel Pešta

Dvě instalace Daniela Pešty v chrámu Nalezení sv. Kříže v Litomyšli se dotýkají existenciálních
témat předurčení osudu a z něj plynoucího utrpení, ale zároveň i naděje na
vysvobození. Genetická výbava, rasa a společenský statut jsou faktory které ovlivňují
naše životy a určují směr vývoje každé osobnosti. Bible však praví, že Bůh se zapsal
do srdce každého z nás, a nabízí nám tedy možnost biologickou determinaci překlenout
do transcendentální sféry.
Boží oko, oko Prozřetelnosti je jako symbol Boží vševidoucnosti odpradávna znázorňováno
v umění napříč náboženstvími, v křesťanství se pak objevuje od období renesance.
Daniel Pešta jej současným vizuálním jazykem pojednal jako virtuální realitu
zasazenou do sakrální barokní architektury, v jejíž chrámové lodi se ve výšce vznáší
jemná membrána mléčného velkoformátového plátna s videoartem Kapka. Představuje
pomyslné oko Boží, které trpělivě těká pod nekonečným přívalem krůpějí, které
přicházejí z neznámého zdroje.
Myslíme-li na lidskou morálku, která by měla být pramenem soudržnosti a lásky, tím,
co nutí člověka řídit své konání vyššími principy, než jen podněty vlastního sobectví,
neubráníme se při pohledu na tuto projekci dojmu, že Bůh nad námi bdí se soucitem
a milosrdenstvím. Skýtá nám naději povznést se snad i vlastním přičiněním do spirituální
roviny a relativizovat tak strasti pozemského bytí.
Obraz „božího oka“ se odráží v hladině skleněného objektu Václava Ciglera, jehož
otevřený poklop návštěvníka svádí do podzemní krypty. Daniel Pešta do ní zasadil
dílo zhmotňující jeho představu „piety “, nazvané Kristus v plodové vodě. Ztemnělým
prostorem se rozprostírá magická záře, v jejímž ohnisku ční na betonovém podstavci
sloup evokující jeden z pilířů nesoucích klenbu. Samotný objekt je vytvořen z poloprůhledné
pryskyřice, v níž levituje bolestné tělo Ježíše Krista sejmutého z kříže. Na rozdíl
od naturalistických výjevů z historie křesťanského umění Pešta nevystavuje Kristovo
umučené tělo napospas pozorovateli, ale chrání jej medově zbarvenou, hojivou tekutinou,
jako by jej chtěl vrátit do bezpečí mateřského lůna. Situaci akusticky umocňuje
dech ženy – matky, navěky bdící nad svým synem. Ten se prolíná se shora znějícím
zvukem nepřetržitě padajících kapek, které odpočítávají čas pomíjivého pozemského
bytí. Pešta tak v projektu ExCitace poukazuje na společný biologický původ všeho lidstva
a zároveň nabízí příslib transcendentálního vykoupení v duchovní dimenzi, která
jej přesahuje.